Všechny texty mají informační charakter!

Od psychologie k homeopatii

 

"Dnes není dovoleno žádné vyrážce, aby se projevila. Všechno, co se objeví na kůži, je okamžitě potlačeno. Pokud to takhle půjde dál, lidská rasa zmizí z povrchu zemského."

americký lékař James Tyler Kent, "Lesser Writings"

 

Psychologie má člověku pomoci lépe se vyznat v jeho vnitřním světě. Svou náplň odvozuje z řeckého psyché = duše. Duše je vyjádřením pro vnitřní život člověka. Ten se promítá do jeho myšlení, do jeho citového života, způsobu prožívání situací, a navenek se potom projevuje v konkrétním chování. Pomoc u psychologa hledáme většinou v konfliktních a zátěžových situacích, s jejichž řešením a negativními emocemi - smutkem, zklamáním, ponížením, strachem atd. - se neumíme adekvátně vypořádat. Může jít např. o úmrtí blízkého člověka, neshody či rozchod s partnerem, výpověď z práce, odloučení od rodiny, neuspokojující pracovní činnost, dlouhodobá práce pod tlakem, ale stejně tak i traumata z dětství - soužití s rodičem alkoholikem, s příliš dominantním či nelaskavým rodičem, odloučení dítěte od rodiny, příliš vysoké nároky rodičů, nepřijetí dítěte takového jaké je a další a další. Pokud takovéto situace vyvolávající nepohodu a nepříjemné emoce trvají příliš dlouho, vzniká emoční stres. Při dlouhodobém popírání a nerespektování těchto negativních emocí, si náš organismus musí najít jinou cestu, jak nás donutí věnovat pozornost sobě samému a tak i skutečnému řešení konfliktní situace, nikoli pouze jejímu vytěsnění, odsunutí do "propadliště dějin". K tomu použije místo nejmenšího odporu, které při přetížení emočním stresem reaguje poruchou na fyzické úrovni, to znamená nemocí. Nemoc je totiž pro člověka tou nejviditelnější, relativně nejlépe uchopitelnou a tedy nejsnáze řešitelnou záležitostí - vezmeme si tabletky, použijeme masti apod. a nemoc zmizí.

Pokud přistoupíme na tuto hru organismu a pustíme se pouze do léčby vnějších, fyzických potíží, může krátkodobě dojít k úlevě, tedy nemoc je na nějakou dobu zažehnána, ovšem skutečná příčina v podobě emočního stresu tímto způsobem odstraněna není, nemoc propuká nanovo a potíže se stávají chronickými.

A právě v případě opakujících se fyzických potíží, které "úspěšně" odolávají klasické léčbě slyšíme nejednou a nejednoho klasického lékaře říkat: "váš problém je psychického původu, je psychosomatický". Tím vlastně nevyjadřuje nic jiného než vzájemnou propojenost fyzického těla, mysli a emocí. Jinými slovy to, že léčbou příznaků projevujících se na fyzické úrovni nic nezmůže a že by bylo dobré, aby se pacient zaměřil na oblast psychiky a mysli, tj. navštívil přinejmenším psychologa...

Psycholog pak stojí před úkolem pomoci pacientovi najít to místo v kruhu, které udržuje jeho negativní emoce. Změnou úhlu pohledu, změnou vnímání okolností dochází i ke změně prožívání, pocitů a následně i chování. S touto změnou posléze dojde k obnově rovnováhy mezi duševním a tělesným zdravím. Tak se spolu prolínají fyzické a psychické a dávají vzniknout psychosomatickým obtížím. A odtud je už jen krok k homeopatické léčbě, která neléčí nemoci, ale léčí člověka (viz níže).

 

Nemoci mají některé příznaky shodné - vyrážku, teplotu, atd., a přesto se chování pacientů v nemoci liší - jeden je lítostivý, jiný vyžaduje neustálou pozornost. Jiným příkladem může být odlišné chování a prožívání např. po ztrátě někoho blízkého. Jeden člověk sice bude smutný, bude plakat, ale dál dokáže plnit své povinnosti, pracovat a smutek po přiměřeně dlouhé době zpracuje, aniž by došlo k fyzickému onemocnění. Jiného člověka smutek ochromí natolik, že se nebude schopen soustředit, bude zapomínat, odmítat kontakty, které do té doby udržoval, bude trpět nespavostí a nechutenstvím a bude se ve svém stavu stále více utápět. Odlišnosti v chování vznikají díky tomu, že každý člověk vnímá a prožívá svou nemoc či psychické trauma jiným způsobem. Toto odlišné chování není možné pominout, protože by to znamenalo pominout vnitřní svět člověka, tj. jeho individualitu (viz výše). Klasická medicína ovšem nemá prostředky, kterými by tyto rozdíly mohla postihnout.

Pokud by homeopatii zajímaly pouze ony shodné symptomy příznačné pro dané onemocnění, velmi by se ve svém pojetí blížila symptomatické léčbě klasické medicíny. Symptomatické = léčbě podle jednotlivých příznaků. Tzn.,když člověk kašle, dostane léky na kašel, má horečku, pak dostane léky na její snížení, má ekzém, dostane mast, která ho odstraní, je smutný, předepíše mu psychiatr antidepresiva atd.

O co se tedy homeopatie snaží? O nalezení skutečné příčiny nemoci. Z výše popsaného mechanismu vyplývá, že příčina opakujících se fyzických problémů je velmi často uložena kdesi hluboko v našem nitru. Proto musí homeopat vzít v úvahu všechny příznaky nemoci - jak ty fyzické - horečku či kašel, tak mentální a psychické - tedy projevy chování a pocity člověka, tedy oblasti, kterými se primárně zabývá právě psychologie. Pokud vnímáme člověka jako jeden celek, je jasné, že narušení se neprojeví jen na fyzické úrovni. Podle citlivosti na vlivy vnějšího i vnitřního prostředí dojde k narušení zdraví na dalších úrovních, psychické a mentální. Někdo má to štěstí, že i při velkém pracovním vytížení, starostech o rodinu, minimu spánku, ne příliš zdravému jídelníčku a možná i velkému zármutku, si dokáže uchovat tvořivý a zdravý způsob života, u někoho jiného se po čase objeví bolesti hlavy, další člověk začne trpět poruchami soustředění či nespavostí.

Výše popsané je vyjádřeno v jednom z hlavních principů homeopatie (není to však princip jediný! - více viz Principy homeopatické léčby), který říká, že homeopatie léčí podle totality symptomů, tj. stejně jako psychologie a psychosomatika bere v úvahu všechny příznaky nemoci a respektuje tak vzájemné působení mezi jednotlivými úrovněmi organismu, fungujícího jako jeden celek.

 

Toto pojetí pacienta je psychologii a homeopatii společné, jinými slovy, homeopat vychází z podobné výpovědi pacienta jako psycholog.

 

Rozdíl mezi nimi je pak pouze v nástroji, který ta či ona disciplína má k dispozici pro léčbu pacienta. V psychologii (psychoterapii) je tímto nástrojem slovo, rozhovor s pacientem, který má pomoci jak psychologovi, tak s jeho pomocí zároveň pacientovi lépe zmapovat jeho vnitřní svět a následně má dovést pacienta k vytvoření jiného pohledu na danou situaci. Homeopat vede s pacientem velmi podobný rozhovor, jehož základním smyslem je určit homeopatický lék jako primární nástroj léčby (o působení homeopatického léku viz Základní principy homeopatické léčby a Pojetí nemoci). Ten má pochopitelně rozhodující úlohu v homeopatické léčbě. Nicméně není výjimkou, že zaznamenáváme terapeutický (léčebný) význam i samotného homeopatického rozhovoru, a to zejména pod vedením zkušených homeopatů.

 

K základům práce jak dobrého psychologa, tak dobrého homeopata, patří hluboké naslouchání pacientům, aby pochopili jejich nemoci v souvislosti s jejich stylem života.