Všechny texty mají informační charakter!

Homeopatie je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) druhá nejrozšířenější lékařská metoda na světě. Na prvním místě je čínská medicína, na třetím herbalismus a na čtvrtém konvenční medicína.

 

Princip podobnosti

 

Základní princip homeopatie je obsažen už v jejím názvu: homeo= stejný, pathos = nemoc, utrpení. Název i všechny základní principy homeopatie stanovil na začátku předminulého století německý lékař Samuel Hahnemann (10.4.1755 - 2.7.1843).

Podstatu homeopatické léčby tedy vystihuje věta "similia similibus curantur" = podobné se léčí podobným. To znamená, že látka, která může u zdravého jedince vyvolat určitý symptom či onemocnění, dovede totéž u nemocného člověka vyléčit. Je to princip, který používal už řecký lékař Hippokratés ve 4. století před n. l., stejně jako později řada bylinkářů či šamanů.

Popisy léků, které mohou určité symptomy nemocí vyvolat a zároveň je léčit, byly získávány v průběhu mnoha let při pokusech se zdravými lidmi. Pokusné osoby, na nichž se účinky konkrétních látek testovaly, zaznamenávaly po jejich požití všechny odchylky od svého obvyklého fyzického i psychického stavu. Shromážděním a utříděním těchto záznamů pak vznikly podrobné popisy účinků jednotlivých homeopatických léků. Soubor těchto popisů se označuje jako Materie medika. Homeopat pak srovnáním souboru symptomů nalezených u pacienta se soubory symptomů zaznamenaných u jednotlivých léků v Materii vybírá ten nejpodobnější lék - similimum> (viz Principy homeopatické léčby).

 

Totalita symptomů

 

"Neléčím nemoci, léčím člověka." (Hahnemann)

 

Pro homeopatii je podstatná individualizace, tedy vědomí toho, že neexistují dva stejní lidé. Individualita člověka se projevuje na všech úrovních našeho fungování - na úrovni mentální (vůle, porozumění, intelekt), psychické (emoce jako radost, smutek, úzkost, strach) i fyzické (bolesti, záněty, ekzémy atd.). Homeopatie na rozdíl od klasické medicíny bere v úvahu všechny zmíněné úrovně fungování organismu. Klasická medicína podává léky kvůli určitému fyziologickému působení na určitý orgán nebo tělesnou funkci. Jednoduše řečeno - léky jsou vybírány pouze podle fyzických příznaků, které pak mají léčit. Ve skutečnosti jde jen o jejich krátkodobé zmírnění, aniž by se přihlíželo ke skutečné příčině vzniku nemoci.

 

Pokud se fyzické příznaky opakují nebo se posouvají na stále hlubší úroveň (napřed rýma a kašel, pak astma), je potřeba hledat příčinu na jiných úrovních než fyzické.

 

Cílem homeopatické léčby je odstranit vnitřní sklon pacienta k určitému onemocnění.

 

Nejvýše stojí úroveň mentálně-duchovní. Pokud dojde k poruše na této rovině, je ohrožena samotná existence člověka. Tak je tomu například u schizofrenie či senility. Člověk není schopen najít vhodná slova k vyjádření svých myšlenek nebo je nedokáže řadit v logickém sledu nebo je tak egoistický a netolerantní, že není schopen přijmout žádné nové myšlenky. Ve všech případech mu chybí jasné myšlení, stává se zmateným a okolí mu přestává rozumět. Druhá v pořadí co do důležitosti je rovina emoční, tj. rovina citů: lásky, nenávisti, úzkosti, strachu, radosti, smutku. To všechno jsou záležitosti nejbližší každodenní existenci nás všech. Denně prožíváme pocity jako náklonnost k dítěti či partnerovi, pocit smutku nebo zlosti nad nevydařenou prací, radost z úspěchu, úzkost, zda danou věc zvládneme, a další a další. Čím více negativních emocí, čím hlubší jejich potlačení, jejich "neprožití", tím větší vnitřní nerovnováha a nepohoda. A teprve až nejníže v této hierarchii stojí rovina fyzická. Člověk může žít šťastný a tvořivý život i tehdy, přijde-li o sluch, zrak nebo končetiny. Jestliže si zachová jasnou mysl a co nejvíce příjemných, pozitivních prožitků. (Další souvislosti viz Psychologie a klasická homeopatie a Pojetí nemoci)

 

"Mentální stav je prvořadý a je vlastně skutečnou nemocí každého pacienta."
(Rajan Sankaran: Duch homeopatie)

 

Jediný lék

 

"Symptomy jsou pro homeopata jazykem těla, vyjadřující jeho disharmonii"
(Dr. Elizabeth H.-Wrightová: Rychlý kurz homeopatie).

 

Podání jediného léku v určitém čase je teze vycházející z prvního principu podobnosti. Tento princip lze jinými slovy vyjádřit tak, že nemohou existovat dvě věci zcela podobné třetí. Homeopat tedy hledá lék nejpodobnější pacientovi. Tento fakt jasně vylučuje možnost podání ještě dalšího, tj. dvou a více léků. Pouze jeden lék může být v daném čase nejpodobnější s nálezem daného pacienta.

Kromě toho nám tato skutečnost dává ještě jednu zcela praktickou výhodu - podání jednoho léku umožňuje sledovat, jak skutečně právě tento lék působí. Pokud bychom podali léky tři, čtyři - s jakou určitostí můžeme říci, který z nich pomohl?

Podání jednoho léku v určitém čase neznamená podání jediného léku navždy. Množství symptomů, jejich komplikovanost, závažnost a vývoj v čase mnohdy brání obsáhnout totalitu všech symptomů jediným lékem. V takovém případě je nutné určit, které symptomy jsou pro daný čas hlavní, nejvýznamnější, a podle nich předepsat lék. Teprve když tyto symptomy zmizí, je možné předepsat jiný lék, opět podle totality důležitých symptomů v daném okamžiku.

Stejně jako všechny homeopatické principy platí i tento nejen u chronických nemocí, ale i u akutních stavů. V akutním stavu je pouze možné očekávat jeho rychlejší vývoj, tedy rychlejší změnu symptomů, které povedou ke změně stávajícího léku a tak k použití například dvou, tří léků během několika málo dní.