Nemoc jako postoj

Rajan Sankaran: Duch homeopatie

Jsou postoje, které odpovídají dané situaci. Kdyby někoho například honil lev, bylo by zcela odpovídající, že by se bál a rychle utíkal. Závisí na tom totiž jeho přežití. Je-li však člověk ve stejném stavu, aniž by ho lev honil, tedy zaujme stejný postoj, i když ho honí pes, a cítí paniku, až nemůže přemýšlet (reakce silně přehnaná, v dané situaci není nutná), pak je třeba jeho stav odstranit léčbou. Nemoc je postoj přijatý jako mechanismus přežití a odpovídající určité situaci, která v přítomném okamžiku už neexistuje. Díky tomu, že situaci chybně vnímáme, nás tento postoj v současnosti nutí reagovat nevhodným způsobem. Taková neodpovídající a nevhodná reakce přirozeně v organismu zapříčiňuje trvalý stres. Stres pak zhoršuje pacientovu patologii nebo aktivuje jeho sklony k určité patologii. Léčením reakce snižujeme stres celého organismu a tím i jeho zhoršující vliv na patologii - proto patologie automaticky ustupuje. (Viz článek Psychologie a klasická homeopatie)

Odkud pochází takový nevhodný stav? Je-li člověk dlouhý čas na něco zvyklý, zanechá to v jeho paměti stopu. Při sebemenším podnětu často reaguje nepřiměřeně, nevhodným a neodpovídajícím způsobem. Uveďme si příklad: Muž, který žil v místech zasažených válkou, plných násilí, hrůzy a zabíjení, zůstává vystrašený dál. V jeho nitru přetrvává stav hrůzy. Má-li večer z nějakého důvodu vyjít z domu, bojí se tak, že se třese, ohlíží se dozadu i dopředu, podezírá každého, že mu něco udělá... Tento stav vznikl jako obrana v období velké hrůzy. Později, i když žije v bezpečí, stále v sobě nosí kořen strachu. Stačí, když se mu něčím připomene dřívější situace. ... a kořen je i později aktivován.

Nemoc chápeme jako stav mysli a těla - určitý stav mysli spojený s určitým stavem těla. Nemoc není nic vnějšího, nepochází z vnějšku. Je to postoj přijatý organismem a slouží k přežití v určité situaci. Není proto ničím, co by bylo třeba odstraňovat, ale je něčím, co je třeba změnit. Jinak řečeno - nestačí odstranit vnější fyzické projevy (kašel, dušnost, bolest apod.), ale je potřeba změnit vnímání situace a následně chování v ní.

Nemoc stanoví podmínky, v nichž se cítíme dobře. Představíme-li si, že nás honí lev, nebudeme se cítit dobře, pokud nebudeme utíkat. Zrovna tak, jestliže nemoc pochází ze situace, kdy jsme z důvodu přežití museli být úspěšní, abychom dostali lásku, nebudeme se cítit dobře, dokud nebudeme úspěšní. Tyto podmínky omezují naši schopnost žít v přítomnosti a reagovat na situaci přiměřeně. Nemoc tak pro to, abychom se cítili dobře, stanoví spoustu podmínek. Jejím znakem je: "Cítím se dobře, pouze když..." Takové podmínky vycházejí obvykle z našich vjemů, zvláště pak z našich fixních myšlenek. Posedlosti a fixní pocity jsou nutné v určité situaci, o které se domníváme, že existuje i nyní. Díky podmínkám (nutkáním) a posedlostem (fixním pocitům) se naše schopnost reagovat na danou situaci stává omezenou. Toto omezení je měřítkem naší nemoci.

Necítíme se dobře ve většině situací s výjimkou těch, které splňují naše podmínky pro pocit pohody.

Zdraví je bezpodmínečný stav pohody, kdy se cítíme dobře bez jakýchkoliv podmínek. Umožňuje lidem žít v přítomném okamžiku a reagovat přiměřeně a způsobem odpovídajícím situaci, které čelí. Vyžaduje-li situace výkony, dosáhnou jich, vyžaduje-li pasivitu, budou pasivní. Nemusí být výkonní nebo pasivní stále, bez ohledu na situaci, aby se sami v sobě cítili dobře. Jsou jako člověk, který ví, že v jeho voze fungují všechny rychlosti. Nezaměřuje se pouze na horské silnice...

Nemoc je omezené vidění. Je to zúžený pohled na situaci. Tyto podmínky vycházejí z bludu, mylné představy o sobě samém a své situaci. (Viz Psychologie a klasická homeopatie)

Ve většině situací máte možnost vybrat si, jak se chovat. Téměř vždy se však rozhodnete reagovat jedním nebo dvěma (naučenými, "osvědčenými") způsoby, bez ohledu na to, jaká daná situace je. Fixní typ reakcí, nutkání, vychází z vašeho fixního způsobu pohledu na sebe samého a na situaci před vámi. Chromý člověk se cítí rovnocenný komukoliv jinému, jen je chromý. Přijme proto určitý mechanismus přežití... Ve skutečnosti v dobré situaci není, ale sám se dobře cítí. Není to on, kdo není v pořádku, ale daná situace.

Člověk, který má dvě nohy a může chodit i běhat, ale cítí se "chromý", má velký problém. Proto musí být něco v nepořádku s ním, ne se situací.

Takovýto blud je připoután k egu. Ego se cítí v nevýhodě... Proto se snaží nastolit přesně takovou situaci, která by jeho vlastní pocity a podmínky ospravedlňovala. Pokouší se tedy získat ospravedlnění vytvářením odpovídající situace.

Situace vytvořila stav, stav vytvořil vzorec chování, vzorec chování ovlivnil ego a ego vytváří situaci, která by tento vzorec chování ospravedlnila. Vzniká bludný kruh. Ať se ego snaží sebevíc situaci vytvořit, není plně schopno tak učinit, a tak zůstávají pocity stále neospravedlněné a neodpovídající ... a to je nemoc.

Blud se projevuje například jako přesvědčení, že "všichni lidé jsou zlí", nebo "nikdo mě nemá rád". Především slova typu "vždy, nikdy, každý, nic" atd. naznačují, že lidé jsou pod vlivem bludu. Zdá se jim, že jejich vnímání světa je platné pro všechny a navždy. (Jan Scholten, Homeopatia a minerály, Choroba jako blud)